Když se nám ta první “procházka” do Sopot tak líbila, rozhodla jsem se, že zbytek naší dovči bude především o těchto plážových výletech. Navíc jsem se podívala na web Turistického deníku, který často využívám k tomu, abych se dozvěděla o zajímavých místech v okolí. (O tom vám ještě řeknu více informací v samostatném článku.) A tam jsem na mapě našla velice zajímavý útes, a tak jsem cestu naplánovala tak, abychom se na něj šli podívat.
Tentokrát jsme vystoupili opět v části Gdynia-Orlowo a od vlaku jsme šli rovnou napláž. (Byl to teda kus cesty.) Prošli jsme se parkem Promenada Królowej Marysieńki a došli k molu. Na to už jsme se podívat šli. Bylo tedy menší a volně přístupné, než to v Sopotech, ale i tak moc krásné. Tady už byl Keny modelem i kolemjdoucím turistům. Byli z něj úplně hotoví, jaký je to pozující modelín 😀 Co mě tu překvapilo, byla cedule upozorňující na to, co máte dělat, když potkáte tuleně, kteří se tu mohou vyskytovat. My jsme tedy žádného nepotkali. Z mola jsme šli dolů na pláž, kde jsme se svlažili. Tento den byla voda úplně fantastická, krásné teplo a prakticky bezvětří. Moře tak bylo čisté a úplně bez vln.
Od mola už jsme viděli na útesy, které mě opravdu uchvátily. A teď přišel ten háček. Útesy, včetně lesů nad nimi a pláží pod nimi, jsou totiž součástí přírodní rezervace Kepa Redlowska a do té měli psi zákaz vstupu. Já už jsem ale byla rozhodnutá tudy jít do centra Gdynie a nechtělo se mi své plány měnit. Už vůbec ne jít v tom velkém horku městem. Rozhodla jsem se tedy, že to vezmeme lesem, protože tam je nižší pravděpodobnost, že nás odtamtud někdo vyhodí. Tak jsme šli na vrch útesů a po cestě hned za prvním rohem jsem potkala koš přetékajícími nechutným odpadem, narvaným různými obaly od jídla a pití, které byly poházené i všude okolo. V tu chvíli šly veškeré ohledy kolem a řekla jsem si, že když tady můžou lidé dělat takoví bordel, tak pes na vodítku je to naprosto nejmenší zlo. Ale nevadí, díky tomuto zákazu, který mě do lesa dohnal, jsme viděli naprosto nádherné výhledy na širé moře. Stálo to za to, byl to překrásný zážitek a mám z něj spoustu povedených fotek. Nešli jsme teda až ke kraji. Já bych se bála, Keny by mohl nedopatřením uklouznout a navíc tam spoustu cedulí varovalo před sesuvy půdy. Každopádně se našli tací, co lezli na místa, ze kterých se mi dělalo úplně mdlo. V lese jsme po chvíli došli do místa, kde se nám ztrácela rozumná cesta a vedlo nás to buď po okrajích útesú, nebo lesem, kde bych se zaručeně bez stezky ztratila. A po zkušenosti s prasaty z prvního dne jsem se docela dost bála. Tak jsme to zase otočili a šli jsme dolů, abychom se do Gdynie dostali tedy po pláži.
Zákaz nezákaz, viděla jsem tudy procházet několik psů, tak jsme šli taky. Ze začátku jsme potkávali docela dost lidí, ale čím dál od hlavní pláže jsme byli, tím prázdnější, čistší a divočejší pláže byly. A to moře, bože, to byla nádhera! Navíc jsme měli další pohled na útesy, tentokrát jsme se nacházeli přímo pod nimi. Tady jsme viděli ty výše zmíněné sesuvy půdy v praxi. Můžete si je taky prohlédnout na fotce. Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem neposlechla zákaz a do té Gdynie jsme se vydali právě tudy. Pláže totiž byly čím dál tím divočejší a krásnější. Lidí tu bylo minimum a já mám tak tip na krásné místo, kam se vydat, když budu chtít u moře klid. Navíc, jak jsem psala výše, bylo ten den moře extrémně klidné a dalo se projít. Jak jsem totiž zjistila, kdyby byla voda jen trošku výš, tak bychom na některých místech neprošli. Došli jsme každopádně až na konec, až jsme se objevili na jedné z hlavních Gdyňských pláží. Tady už se za námi vydal plavčík, a já se začala bát nejhoršího. Ale on mě jen poprosil, abych nešla u vody, ale dál od lidí pod lesem, já ho poslechla a v klidu jsme se rozešli. Pár posledích metrů jsme tedy šli u křoví až jsme došli na promenádu, která vedla podél pláže prakticky až do centra Gdynie.
Ve Gdyni jsem měla hlavní cíl – zjistit odkud a za kolik se jede na poloostrov Hel, a zda-li na loď může pes. Toto jsem se dozvěděla v prodejně lístků na Jižním molu (Molo Poludniowe) na stanovišti trajektu Tramwaj Wodny. Tady jsem zjistila, že lístek je poměrně dost drahý, což mě moc nepotěšilo, protože už jsem utratila dost peněz. Takže jsem hodně přemýšlela o tom, jestli se to vyplatí, nebo ne. Přeci jen jsem na Helu už pár let zpátky byla. Říkala jsem si ale, že to bude zážitek a Keny ještě takovou plavbu lodí neabsolvoval. No nakonec jsem po výlety nabitých dnech byla tak unavená, že jsme následující den jen odpočívali v kempu a nikam jsme nejeli. Když totiž chcete na Hel, musíte jet z Gdynie. Dá se jet i z Gdaňsku, ale tady pes na loď nemůže. (Byť se myslím jedná o stejnou přepravní společnost.) To znamená, že by nás čekalo brzké vstávání, opět cesta do Gdynie, kus cesty z nádraží na molo a docela dlouhá cesta lodí. Tak jsme si místo toho dali jeden den relaxace 🙂
