Na třetí a poslední den našeho výletu do Salzburgu a Berchtesgadenu jsme neměli nic naplánováno. Byla by ale škoda mít ten den zabitý jen cestou domů, a tak jsme se den předem dohodli, že si uděláme ještě jednu zastávku. Možností bylo více, já bych ráda navštívila například Hallstatt, který byl taky po cestě. Zbytek naší výpravy ale zajímaly víc kopce a ledovec, a tak padla volba na Dachstein. A jsem za to ráda, bylo tam opět nádherně!
Den předem, když jsem si četla o výši vstupného, parkování a možnosti se psy, dozvěděla jsem se, že je nutné si parking pod lanovkou rezervovat předem. To jsme bohužel neměli a v době, kdy jsem se na web dívala, už bylo pozdě. Tak jsme tedy jeli “na blind” a riskli, že se tam možná nedostaneme. Nahoru nás opravdu nepustili, tak jsme zastavili na spodním parkovišti na louce a vyšli nahoru pěšky. Zastavili jsme se ale po chviličce u potoka, kde jsem začala být velice protivná. Zaprvé nesnáším kopce, zadruhé bylo horko a především bychom na místo určení došli bůh ví kdy a prostě bychom to s cestou domů pohodlně nestíhali. Takže jsme se po chvilce otočili zpátky a zeptali se pracovníků u brány, jestli by nás opravdu nahoru nepustili. A ejhle, vzhledem k tomu, že pár auto z horního parkoviště už odjelo, místo se tam pro nás uvolnilo. Takže jsme opět nastoupili do naloženého starého auta a to nás velmi nerado dovezlo až pod lanovku.
Tady jsme si koupili lístky pro nás i psy, klukům jsme nasadili náhubky, které byly pro ně do lanovky povinné, a nasedli jsme na kabinovou lanovku, vypadající jako menší kabina tramvaje. Ta jede po laně přímo nad propastí, což pro mě, jako pro člověka s velkým strachem z výšek, bylo velmi nepříjemné. 😀 Psí kluci jsou mazáci a ti to samozřejmě zvládli naprosto bez problémů. Vystoupili jsme na horní zastávce, a tady jsme si mohli konečně užívat neuvěřitelně nádherné výhledy do dáli! Jak moc krásné byly, o tom se můžete přesvědčit na fotografiích. Pozor, nezapomeňte, že veškeré fotografie jsou v albu na Facebooku, takže chcete-li se pokochat, otevřete si ho. 🙂 Jako i den předem na Orlím hnízdě, měli jsme také teď obrovské štěstí na počasí a viditelnost. Takže jsme se kochali, kochali, procházeli jsme se po stezce v oblacích a po všech chodnících, které tu ve výškách jsou. Já jsem si to i přes svůj již zmíněný strach užila maximálně, a s radostí jsem zjistila, že i náš Bárník je pes kochací, a tak jsme se procházeli spolu. Samík a Keny to snášeli trošku hůř. Keny se vyloženě bál té výšky, ale zvládal to, jen se trošku klepal a byl obezřetný. Samíček byl v pořádku, ale jak má malé pacičky, tak se mu na stezkách při každém kroku propadali mezerami mezi kovovými příčkami. 😀
Místem, které si především kluci maximálně užili, a měli ho vyloženě za odměnu, byl ledovec. No kdo by si neužil sníh v srpnu? Zvlášť v tak horkých dnech, v jakých jsme na tento výlet vyjeli. Psí kluci byli naprosto nadšení, ve sněhu se váleli, užívali si ho, chytali sněhové koule, které jsme jim házeli, a byli prostě šťastní! Nedošli jsme daleko, zastavili jsme se jen na okraji, kde sníh začínal. Neměli jsme už tolik času, mně navíc hodně klouzaly boty a po cestě dál bych se přizabila.
Poté, co jsme se prošli po skywalku a podívali na ledovec, rozhodla jsem se, že mám výšek dost, šla jsem si koupit polévku a sedla jsem si s Bárníkem na oběd. Keny se Samíčkem šli posilovat své sebevědomí ještě na visutý most. 😀 Užili si tedy na závěr výletu trochu adrenalinu, kterému jsem se bohužel ani já nakonec nevyhnula. Máme na to asi štěstí, začala totiž opět přicházet nečekaná bouřka. (Možná by ji čekali lidé, kteří sledují předpověď počasí, to my úplně nejsme.) Tak jsme se rychle sebrali a šli jsme si vystát dlouhou frontu na lanovku. Cest dolů byla mnohem víc nepříjemná, než nahoru. Lanovka byla narvaná, psi se mačkali mezi nohami lidí, k tomu rychle se blížící bouřka nad našimi hlavami, no opravdu to nebylo nic příjemného. Měli jsme štěstí, déšť začal ve chvíli, kdy jsme se rozeběhli z lanovky na parkoviště. Do auta už jsme dobíhali v obrovském slejváku. Dolů na hlavní cestu jsme jeli prakticky potokem, protože po silnici se už valila voda. To bylo to nejhorší na závěr, opravdu jsem se modlila, abychom dojeli v pořádku. Protože dostat smyk, tak se zřítíme a zabijeme na místě.
Všichni jsme přežili, domů jsme dojeli za tmy a v pořádku a na výlet máme ty nejkránější vzpomínky s divokými zážitky.
Celé album z naší třídenní cesty najdete na Facebooku.