Řekla jsem si, že prvnímu dni naší dovolené věnuji samostatný článek, protože přesto, že jsme ho skoro celý strávili na cestě, stalo se nám několik neskutečných zážitků 😀 Tímto článkem vám chci hlavně ukázat, jak ochotní a ohleduplní lidé jsou, když jste k nim milí a jste otevření pomoc přijímat. O tom, jak funguje cestování o samotě napíšu i samostatný článek, ale už v tomto vám to přeci jen trošku přiblížím.
Z Prahy jsme vyjížděli vlakem brzy ráno. Čekala nás čtyřhodinová cesta do Bohumína. Říkala jsem si, že na takový konec světa přece nikdo nepojede a ani omylem by mě nenapadlo kupovat místenku. Vždyť ve vlaku je přece spoustu místa, prostě si sedneme někam do chodby. No jak jsem se mýlila! Nejenže byla všechna místa na sezení obsazená, zároveň byly narvané i ty nejužší chodbičky, jaké jsem ve vlacích viděla. V Praze se totiž den předtím konal koncert Kiss a evidentně se druhý den spoustu lidí vracelo domů. Takže jsme skončili narvaní v uzoulinké chodbiček u dveří do vagónu s kupéčky a neustále přes nás někdo chodil. No nebyly to milé čtyři hodiny, ale zvládli jsme to a díky bohu jsme je strávili s milými lidmi, takže jsem si mohla i popovídat. Keny taky nikomu nevadil – včetně průvodčího.
Takhle jsme jeli cca 4 hodiny do Bohumína. 
Na pár minut jsem si dovolila mu sundat náhubek. 
Keny byl naštěstí v pohodě a stále vysmátý 🙂
Naše první zastávka byla tedy v Bohumíně. Tady jsme měli docela dost času na přestup (asi kolem hodiny), a tak jsem si naplánovala, že se s Kenym zastavíme v infocentru na obecním úřadě pro turistické vizitky. Došli jsme tam po rozpáleném betonu, protože nikde nebyl ani kousek zeleně, abychom zjistili, že mají zavřeno. Ano, byl sice státní svátek, ale stejně (nebo možná tím spíš) bych čekala, že budou mít pro turisty otevřeno. Takže jsme se zase hezky otočili a šli jsme zpět na vlakové nádraží.
V Bohumíně jsem se moc dobře necítila. Bylo tam mrtvo a těch pár lidí, se kterými jsem se potkala, na mě neudělali úplně nejlepší dojem. Kde jsem se však potkala s velmi milými dámami, to byla úschovna na nádraží. Ochotně mi pomáhaly s taškami, podržely Kenyho, pohlídaly co bylo potřeba, poradily – prostě velmi milé dámy.
Byla před námi nejdelší část cesty a to z Bohumína přímo až do Gdaňsku. Cesta byla dlouhá asi 8 hodin, ale zvládli jsme ji nakonec nad očekávání. Když jsem vešla do vlaku, zjistila jsem, že teď už sice místenku máme, ale na tak blbém místě, že jsem nevěděla, kam by se Keny chudák složil. S taškami se mi ani nedařilo projít uličkou mezi sedadli. A tak jsem se otočila a šli jsme zpět do kupé pro invalidy, kterého jsem si všimla v chodbě. Nebylo rezervované a zatím ho nikdo neobsadil. Tak jsme se tam rozložili a naštěstí v něm strávili celou cestu, aniž by nás někdo vyhodil. Průvodčí s tím neměli sebemenší problém, takže jsme měli pohodičku, spoustu prostoru a dokonce klimatizaci.
Keny u obecního úřadu v Bohumíně. 
Cesta do Gdaňsku – máme celé kupé pro sebe, ale Keny je mamánek 🙂 
V Polském vlaku jsme už měli velké pohodlí.
Když jsme se blížili ke Gdaňsku, došlo mi, že nevím, jestli se tam platí za psa v MHD. Začala jsem tu informaci tedy zjišťovat na internetu, abych věděla jaký lístek Kenymu koupit. Nikde jsem to nenašla a odpovědi na mé dotazy ve facebookových skupinách se trošku lišily. Byla jsem bezradná, a tak jsem se zeptala mužů, kteří seděli před kupé na chodbě. Jeden uměl anglicky, ale nevěděl to, a tak se začal ptát druhého polsky, ten začal tu informaci taky hledat. Nedozvěděli jsme se to. Nevadí, řekla jsem si, že se zeptám někde ve stánku, až budu lístky kupovat.
Při výstupu z vlaku jsem se snažila jít první, aby Keny pak skočil za mnou a nepozabíjeli jsme se se všemi těmi věcmi, co jsem na sobě měla složitě nandané. Když jsem byla v půlce schodů, Keny se rozhodl, že jsem moc pomalá a rozeběhl se. Strhl mě tedy vodítkem na nástupiště a já jsem sebou plácla jak široká, tak dlouhá. Všichni kolem se hned začali zajímat, jestli jsem v pořádku a pomáhat mi. Naštěstí jsme to oba přežili, jediný, kdo měl újmu, byl pětilitrový barel s vodou, který jsem pak musela až do kempu nést v náručí 😀 Pecka… 😀
Muž z chodby vlaku se ke mně najednou přidal a řekl mi, že půjde se mnou, aby mi pomohl zjistit jak je to s tím lístkem. Bylo mu totiž jasné, že s angličtinou se možná nedomluvím. Došli jsme do podchodu k prvnímu stánku s lístky, kde během minuty zjistil, že psi jsou v MHD zdarma a rozloučili jsme se. Koupila jsem si tedy pár lístků pro sebe a už po paměti jsem šla na tramvaj číslo 8, která nás doveze do kempu u pláže. Na nástupišti jsem se rozhlížela, abych se dozvěděla, kdy nám tramvaj pojede a než jsem se stihla zorientovat, u Kenyho už byl člověk v SÁČKU, který se s ním okamžitě začal vášnivě mazlit a pusinkovat. No já byla u vytržení – Poláci jsou prostě mnohem větší milovníci psů než my. A prý že jsme národ pejskařů, pche 😀
Cesta na pláž. Brodili jsme se pískem 🙂 
Poprvé na pláži <3
Do kempu jsme už poměrně rychle dojeli, převzali jsme klíče a šli jsme se ubytovat do naší chatky. Ta naprosto předčila má očekávání, okamžitě jsem se do její útulnosti zamilovala. Protože jsme přijeli poměrně brzy večer, řekla jsem si, že hned využijeme příležitosti a půjdeme se mrknout na moře. Byla jsem hrozně zvědavá na Kenyho první reakci, to si asi dovedete představit! 🙂 Keny reagoval dle očekávání a bál se vln 😀 Z písku byl ale naprosto nadšený, a tak se v něm pořádně vyválel a zanesl si ho do očí, nozder, čumáku – prostě ho měl všude.
Tak, a teď přijde to, proč jsem se rozhodla prvnímu dni v Polsku věnovat samostatný článek! Stala se nám totiž po návratu z pláže veeelmi nepříjemná věc. Cesta je asi 500m, při návratu zpět máte na konci cesty po pravé ruce plot vedlejšího kempu a po levé les. A právě v tom lese jsem v jedné chvíli slyšela šustění a zvuk, který mě donutil okamžitě se tam podívat. Největší horor se potvrdil, byla tam bachyně se šesti selaty, která kolem ní vesele pobíhala. Nebylo kam jít, vedle nás byla sice vrata do kempu, ale zamčená a muž telefonující za nimi se mi akorát smál. Bachyně místo aby utekla, tak se váhavě po krůčcích přibližovala k nám a já už měřila své síly, jestli budu schopná toho 35kg psa přehodit přes 2m plot a vylézt za ním. Naprosto mě dostala neochota personálu nám odemknout a pustit nás dovnitř. I jsem zvonila na zvonek u vrat a nikdo nereagoval. No šílená situace. Nakonec proti nám šel díky bohu muž po cestě od našeho kempu a ten šel bachyni klackem zahnat. Utekla hned, z lidí má evidentně respekt, ale pravděpodobně reagovala na psa, kterého brala jako ohrožení. Kenyho jsem celou dobu držela zády k ní, takže si jí ani nevšimnul – bůh ví, co by udělal oční kontakt, nebo kdyby snad štěknul. Do kempu už jsme doběhli jak šílenci a byla jsem ráda, že jsme v bezpečí za plotem. Fakt, že nás čeká celý týden, který jsem chtěla trávit hlavně na pláži, a toto se stalo hned na začátku však nebyl moc příjemný.
A to byl celý náš nabítý první den. Večer jsem Kenymu nasypala večeři a nechala ho v chatce odpočívat. Sama jsem si šla sednout ke kisoku na večeři a pivo. Bylo potřeba se po tomto náročném dni pořádně uvolnit 🙂
